Hubené zbytečnosti...

Když váha odpustí jednu žranici…

2010-07-26T21:11:00.000-07:00

Měla jsem teď menší krizi. Ztratila jsem hubnoucí „drajv“ a párkrát se najedla. O dost víc, než bylo nutné. Když se člověk dopracuje do fáze, kdy se mu žaludek o něco zmenší, protože je zvyklý na méně jídla, je dojezd každé žranice obzvlášť nechutný. Někdy to i celkem bolí. Cítila jsem se zaplácaná vším tím jídlem daleko déle, než při žranici ve „standardním období.“ Tělo to člověku nedá jen tak zapomenout.

Kupodivu ke mně byla dneska váha docela milosrdná a ukázala mi stejné číslo, jako přibližně před třemi dny, kdy jsem se svědomitě držela na dietě. Po prvním pocitu vděku a radosti mi to ale začalo hlodat v hlavě. Zřejmě jsem totiž prošla jedním z těch momentů, kdy se člověku po delší stagnaci ta váha sama sníží – jako odměnu za výdrž při dietě. Já jsem si tenhle pokrok smazala obžerstvím. Kdyby se žranice nekonala… nejspíš bych teď už překročila jednu z magických met stupnice na váze. Takhle to ještě bude chtít pot a slzy. Ach jo.

Závěrem? Když váha odpustí jednu žranici, člověk ji stejně neodpustí sám sobě. Přidávám tuhle hlášku na seznam mých motivací.

Prosím, čtěte Prohlášení (http://skinnyglam.blogspot.com/search/label/PROHL%C3%81%C5%A0EN%C3%8D).

Celebs Perfume Campaigns I./2010

2010-07-20T16:30:00.000-07:00

Většině „celebs parfémů“ se ve světě luxusních vůní nedostává příliš velkého respektu. Řada lidí je považuje za produkty s extrémně prvoplánovým komerčním záměrem – jen ať se teď prodají, nový Chanel 5 z nich být nemusí. Komponovány jsou proto s úmyslem hlavně nikoho neurazit (což se mimochodem ne vždy povede - viz vůně od Kylie Minogue). Určitou výjimku představují parfémy pod záštitou Sarah Jessicy Parker, ale tomu se budu věnovat jindy.

Podobně to obvykle dopadá, i pokud jde o vizuální podobu reklam na parfémy se slavným jménem na flakonu. Málokdy se objeví zajímavý nápad, málokdy má kampaň příběh nebo pečlivě vybudovanou atmosféru. Alfu a omegu většinou představuje slavný obličej – coby nejlepší lákadlo na zákazníky bez jasného názoru, kterým by se při výběru vůní řídili.
Tenhle článek píši jako krátké shrnutí toho, co se v oblasti kampaní pro celebs parfémy v posledních několika měsících odehrálo.

Outspoken by Fergie. Docela mě překvapilo, že Fergie šla do avonovského parfému, čekala bych vlastní značku. Flakon se zdá být na první pohled pěkný, ale předpokládám, že vzhledem k cenové kategorii bude minimálně vrchní část uplácaná z umělé hmoty. Za nejlepší prvek video reklamy považuji jednoznačně tik ve rtu :-). Ale začíná docela zajímavě. Kdyby se držela alespoň o pár vteřin déle konceptu „éterická ženská těla v barvě parfému,“ nemuselo by to dopadnout tak zapomenutelně. Asociace parfému s jednoduchým plechovým megafonem je fajn, naopak použití parfému coby zbraně je hrozné klišé. Mimochodem – myslela jsem si, že Fergie vypadá mladší.

Další kampaň odstartovaná koncem minulého roku bohužel dopadla bolestně předvídatelně. Ano, Beyoncé je sexy. Ale postavit na „hot hot hot“ kompletní propagaci jejího parfému (mimochodem – jmenuje se Heat) mi připadá neuvěřitelně prvoplánové. Červené jak z vola.

A tak nakonec musím uznat, že z posledních kampaní k celebs vůním dopadla nejlépe ta, která má nejvýrazněji vytipovanou cílovou skupinu (náctileté slečny se sklony k EMO). Forbidden Rose by Avril Lavigne má sice nepříjemně kýčovitý flakon, ale alespoň se její propagace nese v určité atmosféře a má jakýs takýs příběh. Nekomplikuje si zbytečně situaci snahou oslovit dospělé a sofistikovanější zákaznice, protože mladiství představují zcela dostačující kupní sílu. Tipuji, že se tahle temná princezna skvěle prodává.

the next best thing

2010-07-16T17:47:00.000-07:00

Stalo se mi to docela nedávno.

Obyčejná cesta z ložnice k lednici, která v nejhorším případě končí snězením něčeho, co jsem jíst nemusela. Tentokrát jsem se bohužel nezastavila, ani když jsem otevírala tu komnatu hříchů, ani když jsem si vybírala minutku, ani když jsem ji dávala do mikrovlnky, ani když jsem do ní pak tři minuty koukala s vyplazeným uslintaným jazykem, jako ten největší slaboch na světě. Nezastavila jsem se, i když mi hlavou letěly všechny ty hubnoucí hesla a alarm mi v ní drnčel jako blázen.

Mikrovlnka pípla, já jídlo vytáhla, vyklopila na talíř, vzala příbor a...

Už jsi jedla! blesklo mi hlavou. Ruka se mi sice zachvěla, ale stejně jsem si nabrala sousto.

A v tu chvíli jsem to dokázala.

Dokázala jsem si ho nenacpat do pusy.

Talíř přede mnou ležel plný a voněl a v tu chvíli se zdálo být tak málo pravděpodobný, že bych jeho obsah dokázala nezhltat, že jsem zatoužila trumfnout sama sebe. Vysmát se své slabosti do očí, nakopat ji do nafouknutého zadku.

Chvíli jsem si tu situaci užívala. Stála jsem tam se soustem na vidličce a věděla jsem, že mám nad ním moc - že ji mám sama nad sebou.

Pak mi v hlavě zahlodala pochybnost - A co teď s tím jídlem? Vracet do ledničky to nemělo smysl, nebylo by pak už k jídlu a akorát by všechno nasáklo tou vůní a já bych si na to jídlo vzpoměla pokaždé, i při cestě jen pro chlazený pití.

Jenže je správný vyhazovat jídlo? Jsou na světě lidé, kteří hladem umírají.

A tak jsem udělala příští správnou věc.

Dalších patnáct minut jsem pečlivě oddělovala všechno maso od zbytku jídla. Bylo to další napínání vůle, ale když chci, umím u sebe navodit celkem silný pocit povinnosti. Maso pak přišlo na plastový talířek a ven, kde se po něm za dvacet minut zaprášilo. Číči měly hostinu.

Jsem dobrá. Jsem dobrá. Jsem dobrá.

A příště se zastavím ještě před tou ledničkou!

Aňa for Pietro with love

2010-07-15T16:24:00.000-07:00

K herečce Geislerové mám ambivalentní vztah. Málo korektně by asi šlo říct, že bych ji měla ráda, kdyby neotvírala pusu a nekazila dobré filmy svou nahotou zakomponovanou do nich stylem „nějak to prso do scénáře vecpeme.“ To ale není jen její vina.

Na druhou stranu je to angažovaná a svěží mamina, kterých je v Česku z nějakého důvodu nedostatek a pravidelně doplňuje úlovky módní policie modely, na které se dá koukat a o nichž lze dokonce i přemýšlet. Má kolem sebe jakousi high fashion auru, která vždy povznese to dobré a potlačí to méně dobré v jejích outfitech. Tohle osobní kouzlo je o to výraznější, když se vypraví do společnosti s manželem (kterého, vsadím se, obléká také ona), který osobní kouzlo nemá a ani dobré věci nedokáže patřičně vynést. Mimochodem – tomu se říká ideální manžel módních ikon.
Když přišla letos na jaře zpráva, že se „Geislerka“ podepíše pod vlastní modely v rámci podzimní kolekce Pietro Filipi 2010, nepřekvapilo mě to. Trend celebrit angažovaných v módním průmyslu je celosvětový a těch lidí, které by bylo možné oslovit u nás, je minimum.

Upřímně řečeno nevím, co je pravdy na tom, že veškerá práce celebřitek na po sobě pojmenovaném oblečení či třeba parfémech spočívá v tom, že se v příslušný čas dostaví na příslušné místo, kde jsou následně vyfoceny příslušnými novináři. Po internetu dodnes koluje slavné video, v němž se Paula Abdul dostavila opilá nejprve na testování "svého" parfému a následně v podroušeném stavu i prezentovala v přímém přenosu "svou" řadu bižuterie.

U Ani bych ale celkem věřila tomu, že se tužky chopila. Výsledná „Aňa for Pietro with love“ (což je trochu prázdná nuda, ale budiž) měla podle herečky být poznamenána zejména retro stylem (to ona má tak nějak v krvi). Nevím, kdo nešťastnou formulaci „jsou to věci pro ženu, která chce být nenápadná, ale přitom touží, aby se na ni všichni dívali," pustil do světa – zda sama autorka, nebo nějaký sabotér, ale první kousky, jejichž fotky se potulují po internetu, zoufalé určitě nejsou. Snad jen škoda, že člověk pro obrázky musí obrážet online bulváry – na oficiálních stránkách PF totiž stále visí jen květnová informace o tom, že učiní z herečky návrhářku.

Pokud si ale chcete ponechat maximum pozitivních očekávání, raději vynechejte trochu bezradné a bezkrevné promo video (viz níže) a ať vás ani nenapadne kouknout na záběry z prezentace prvních „vzorků“ (pro masochisty: je zde http://magazin.ceskenoviny.cz/tema/zpravy/herecka-anna-geislerova-predstavila-vlastni-retro-kolekci-odevu/503908&id_seznam=341). Aňa má holt specifický způsob komunikace, který může na neznalého působit tak, že se snaží své vlastní hadříky podříznout v zárodku.

Dobře. Teď je asi na místě jedno přiznání. Dominantní oděv celé Aniny řady jsem naprosto nepochopila. Jde o šedou róbu se srdcem na hrudi. První, co se mi vybavilo, byla Halina Pawlovská ve svém tričku od jáužnevímjakého návrháře, v němž nakráčela na prestižní akci a „kolotočovost“ celého modelu, na kterou ji kdosi upozornil, odbyla poukazem na jeho cenu. Za asociaci asi může nejen ono růžové srdce, ale zvláštní objemná okázalost, kterou se na promo fotce nepodařilo potlačit ani jeho podfukováním. Zveřejněná informace, že na něj padlo 17 metrů látky, už byla jen posledním hřebíkem do rakve. Aňa si šaty vzala sebou na Berlinale a když jsem viděla, jak (snad po vzoru katalogů Quelle?) natahuje látku do výšky (asi aby tam ani jeden z těch sedmnácti metrů nebyl nadarmo), zapochybovala jsem o jejím vkusu. Budu věřit, že ji dá vydražit na charitu nebo tak něco.

A teď k tomu lepšímu – všechny zbylé kousky, které jsem na netu objevila, jsou barevné, podzimní, šťavnaté a krásné. Zvlášť mě chytl za srdce top s (obecně opakujícím se) motivem holubic a růží jako z babiččina svátečního ubrusu. Když si člověk všimne ještě „vymazleného“ střihu, řasení a všech ostatních 3D detailů, dojde nutně k názoru, že do tohohle dal někdo čas, péči a lásku. Dokonce zvažuju, že bych si ho v budoucnu mohla pořídit… když se tedy jeho autorka nevyjádří v tom smyslu, že jí ho poslali úplně blbě udělaný.

Další vršek je přesně ten typ oblečení, který se těžko posuzuje z fotky. Potřebovala bych si omakat materiál, posoudit, zda se vyvedla barva, zda je projmutý, zda se nezanedbal nějaký detail… Přestože se mi ale zdá, že „tohle jsem už viděla,“ jde o krásný kousek, který podle mě skýtá možnost více kombinací, než se na první pohled zdá.

Do třetice jsem si vybrala krásné sáčko s vtipnou klopou á la „kravata“ a zajímavým podélným límcem. K dokonalosti mu chybí jen volba co nejlepšího materiálu na jeho sériovou produkci.

Naše česká S.J. Parker potvrdila, co si o ní myslím už dávno – totiž že narodit se jako nadaná britská herečka, skočí po ní Burberry a nepustí. Její návrhy mají onu prvorepublikovou eleganci, na kterou vůbec nemusela tlačit okázalou jízdou na retro-bicyklu. Oblečky si určitě zajdu „ošahat,“ jakmile budou plebsu k ošahání předhozeny. Těším se na ně. Coby idealista věřím, že kvalitu výsledných produktů může autorka sama ovlivnit – minimálně tím, že dohlédne na výběr materiálů, bude trvat na tom zásadním ze svých vizí a popřemýšlí, co pěkného by o nich mohla říct při uvedení. Zbytek obstará… ta aura.

Pro ana, pohádka bez dobra a zla

2010-07-15T16:19:00.000-07:00

Přemýšlela jsem, zda tohle psát. Zda nahlédnout do světa za zrcadlem a pokusit se pochopit holky, které jsou mnohdy tisíckrát víc než to, pro co se zažil termín pro-ana.

Česká společnost skutečně objevila fenomén glorifikace anorexie až loni. Všimla si toho některá masmédia, někteří odborníci, někteří rodiče a… hromada dalších holek. V zahraničí, zejména ve Spojených státech, se naopak největšího zděšení společnosti dostalo pro-ana už před mnoha lety. Osobně bych tipovala jako nejvýraznější léta 2003 – 2006, kdy se problém diskutoval v několika velkých televizních show a dostával se i do celonárodních zpráv.

To, že k nám pro-ana přišla spíš jako módní trend, znamenalo její naprosté zpovrchnění. Chyběly tu „zakladatelky.“ I když věřím, že existuje i mnoho českých holek, které si tímhle příběhem o dokonalosti prošly a procházejí ve vší drsné ryzosti, nikdy jsem nenarazila na nic, co by šlo považovat za „autentický pro-ana blog.“ Když to řeknu hodně divně, došlo k tomu, že k nám dorazily jen povrchní projevy spočívající v hladovění, thinspiracích a focení se zataženým břichem před zrcadlem v koupelně.

Také jsem dříve viděla české pro-ana blogy, než ty zahraniční. První myšlenka: to jsou ale znuděné krávy! Posléze jsem celou věc pustila z hlavy jako něco příliš stupidního, než abych se nad tím třeba jen pohoršovala. Neexistoval žádný důvod, pokoušet se jejich autorky pochopit.

Vlastně až začátkem tohoto roku jsem zjistila, že zahraniční pro-ana internetové zápisky se těm našim v ničem nepodobají. Narazila jsem dokonce i na blog, který do pro-ana komunity spadal, ale nemluvilo se v něm o jídle ani o hubnutí. Autorka žila ve vysněném světě, ve kterém nebylo pro jídlo místo. Dneska jsem tu stránku už nenašla. Snad je naživu.

Klíčem ke skutečnému porozumění problému anorexie se pro mě stala jistá Yum a její blog (http://yummy-secrets.blogspot.com/). Sleduji slečnu už několik měsíců. Vlastně jsem se stala na jejích zápiskách závislá. Je snadné ji nesoudit. Kromě toho, že už před vstupem na její blog musíte potvrdit, že jste dospělí a svéprávní, zaplavila i část vlastní homepage odkazy na odbornou pomoc pro ty, kteří ji potřebují a chtějí a které vyhledavač vyplivnul na její web. Diskutuje s oponenty a odkazuje i na stránky lidí, kteří ji kritizují. I díky ní jsem pochopila, že anorexie není to, co nám na střední škole vtloukali do hlavy. Pár věcí, které mě obzvlášť překvapily:

1) anorexie není primárně o hubnutí. Sama Yum porovnává své váhové úbytky v době, kdy držela nízkokalorickou dietu s těmi, kterých dosáhla už coby hladovějící. Při dietě shodila víc a sama ji všem, kteří chtějí zhubnout, doporučuje.

2) idoly anorektiček nejsou ani tak Keira Knightley a Olsenky, jako spíš Shakespearova Ofélie (tu zmiňují pro-ana blogy často) a fantasijní postavy z pohádek a filmů.

3) jídlo většina z anorektiček odmítá hlavně proto, že je příliš přízemní pro jejich dokonalý svět.

4) anorektičky netouží po štíhlosti. Anorektičky touží po éternosti.

5) většina nechápe anu jako boj. Většina z nich ji miluje. A většina z nich si ji uvědomuje – opět navzdory tomu, co se o anorexii obvykle tvrdí. Většinou ale nevěří, že lze anorexii vyléčit a nechtějí to zkoušet.

Lásku anorektiček k anorexii asi nejlépe zachycuje citace přímo od Yum: „Užívám si to. Tu posedlost, romantiku, idealismus – to všechno na mě působí. Dává mi to něco, na co se můžu soustředit a být v tom dobrá. Něco, co je jen moje a nikoho jiného.“

Holky, které pro-ana žijí a obětují tomu vše, jsou nenapravitelné idealistky. Stačí se podívat na názvy největších blogů z téhle komunity, v překladu znějí třeba: Krásné bláznovství (http://beautiful-lunacy.blogspot.com/), Kosti jsou čisté (http://bonesarepure.blogspot.com/?zx=679091cb694db424), Tančím ve stínech (http://dancinginshadows.blogspot.com/), Hloubka dokonalosti (http://depthperfection.blogspot.com/), Sny a kosti (http://dreamsxandxbones.blogspot.com/), Zvolna mizím (http://fadinglillie.blogspot.com/), Moje cesta za dokonalostí (http://mytriptoperfection.blogspot.com/), Třpytka ve větru (http://glitterinthewind.blogspot.com/) a podobně.

Některé z autorek váží dneska 40 kilo. Některé z nich tu už možná zítra nebudou. Některé zavřou do léčeben, některé se tam nechají zavřít samy. Některé z nich se snad i probudí ze svého světa za zrcadlem. Některé v něm budou žít nadosmrti.

Nemohu jim jejich přístup k životu schvalovat, protože, aniž by si to často uvědomovaly, nežijí jen pro sebe. Mají rodiny, občas i přátele. A i když o nich ony samy obvykle nepíší, je ten boj o jejich přežití vidět i bez toho. Anorektičky se často ocitají bez připojení či notebooku, které jim jejich blízcí doslova násilím odejmou, jen aby si s ostatními pro-anas přestaly budovat virtuální říši fantazie, ve které je cílem všech jejích krásných obyvatel rozpadnout se ve stříbrný prach.

Zároveň je ale, po tom všem, co jsem přečetla, nemohu odsuzovat. Kopnout do nich by bylo jako kopat do víl. Nezažila jsem, co zažívají ony, byť si myslím, že jsem mnohému z toho za poslední týdny porozuměla.

Příběh pro-ana holek je jeden z nejsmutnějších, na které jsem kdy narazila. Jde o ten zvláštní druh smutku, který znám z Andersenových pohádek. Existují názory, že éterické smutnění je jen důsledkem příliš pohodlného života. Že když se nemusíme o svou existenci každodenně prát, časem nám instinkt po přežití zakrní. A že nejlepším lékem je zkusit si na pár týdnů brigádu třeba v hospici či sirotčinci v některé z rozvojových zemí. Nevím, zda je to pravda. Spíš než řešení mám v souvislosti s těmi holkami tři přání.

Ať se rozhodnou.

Ať se rozhodnou správně.

A ať se rozhodnou včas.

vyvařuju... abych nejedla

2010-07-13T18:42:00.000-07:00

Možná jste někteří viděli film Parfém - Příběh vraha. Hlavní postavou je mladík s dokonalým čichem, který se v jedné fázi děje pokouší vydestilovat a zakonzervovat i vůni takových bizarních věcí, jako je sklo či železo (nebo kočka).

Mám to samé, ale u chutí. Naučila jsem se vytáhnout maximum chuti z jednoduchých potravin. Dělám vývary. Tedy dělala jsem, než začalo to strašný vedro. Pravidlo - ve výsledku nesmí být nic, co by se muselo kousat. Ani nic rozmixovanýho. Čirý a silný vývar.

Zvykla jsem si na takové super jednoduché polévky. Dělám si hlavně cibulačku (voda, kostka hovězího bujónu, nakrájené cibule a třeba pažitka - vařit a pak zcedit a získat zlatou tekutinu). Dobře jde totéž i z pórku. Z bujónových kostek mi celkem vyhovuje Natur Vitana. Naopak nic moc je "extra silný" od Maggi. Ten má takovou divnou umělou chuť. Lze použít i kuřecí nebo zeleninový, ale oba mají v kombinaci se zeleninovým vývarem nic moc chuť.

Jednoduchá slaná tekutina nejenže pomůže, když má člověk sto chutí se do něčeho zakousnout, nebo se už motá z nedostatku kalorií a železa (na železo je dobrý právě ten hovězí vývar), ale taky tělem dost rychle prochází a čistí střeva. Na podobném principu funguje tradiční asijské čištění střev (http://www.cinska-medicina.info/joginske-cisteni-streva), při kterém se ale pije voda pouze osolená, ve velkém množství a v kombinaci s cviky. Kdysi jsem to zkoušela, ale pít teplou slanou vodu je hnusnější, než se zdá. Nedotáhla jsem to. A taky jsem se bála, co by to udělalo se žaludkem, už takhle mu dávám zabrat.

Vyvařování je jeden z důvodů, proč se těším, až se zas trochu ochladí. Jím toho málo a cítím, že mi sůl schází. Řeším to tak, že přesoluju všechno, co to snese a co se chystám pozřít, ale není to totéž jako udělat si hrníčku spoustu chutí bez jediného kousnutí :-).

Prosím, čtěte Prohlášení (http://skinnyglam.blogspot.com/2010/07/prohlaseni.html).

Prada fall 2010 campaign

2010-07-13T13:01:00.000-07:00

Doslova před pár dny zveřejnila Prada podobu své kampaně pro nadcházející podzim/zima sezónu. O jednotlivých modelech z dámské kolekce pojednává už můj předchozí článek (http://skinnyglam.blogspot.com/2010/07/prada-fallwinter-2010-2011-women.html).

Na ženy cílí rádoby-sexy fotografie, kterým dominuje krásná Angela Lindvall, najdete na nich ale i například Mirandu Kerr. Stručně - ABSOLUTNĚ se mi nelíbí. Příliš plné záběry, příliš mnoho fyzického kontaktu mezi osobami na nich, zakloněná hlava s pootevřenými ústy... nic z toho mi high fashion neevokuje. První fotka níže patří k podzimu 2009, druhá už spadá pod aktuální kolekci. Zdá se, že Prada se rozhodla udělat pár kroků vzad.

Zdá se mi, že je tam všechno špatně. Pominu-li to, že celkový dojem mi asociuje spíš nějakou swingers party, rozčiluje mě i strojenost, ohrabávání vlastních šatů (jak se to vůbec mohlo v tak prestižní kampani objevit?), zvláštní kompozice (to stojí všichni na různě vysokých panelech?) a také ořez fotografie ("nacpeme co nejvíc hlav do malého prostoru, místem se nebude plýtvat"). I z "kabelkových" fotek dýchá bezradnost.

Z dámské sekce mě zaujala jediná fotografie (viz níže), na níž se "osudovým" poutem propojil jeden z modelů s krásnou xxl taškou. Jejich "vztah na dálku," kdy kabelka visí na ruce anonymní ženě, je vtipný a soustřeďuje pozornost (konečně) na kolekci samotnou. Hodně zajímavé je i kontrastní propletení rukou páru vlevo. Skvělá fotka.

Pokud jde o kampaň zaměřenou na muže, tak ta zůstala letos black&white a nese se s daleko větší grácií než podivné snímky výše. Tedy když pomineme ty fotky, které jsou jen černobílou variací na předchozí.

I člověk, který se o Pradu nezajímá, z ní jasně vyčte luxus italských nocí - tedy alespoň pokud někdy viděl nějaký Felliniho film. Trocha apelu na retro a člověk cítí vůni nočního Říma. Thumbs up!

Prada fall/winter 2010-2011 (women)

2010-07-12T13:31:00.000-07:00

V rámci Milano Fashion Week už Prada svou kolekci začátkem roku představila, před nedávnem se oficiálně zveřejnila podoba kampaně (které se budu věnovat v následujícím článku) a jelikož ke třetí fázi, tedy ohmatání modelů, se JÁ nedostanu, považuju dnešek za vhodný čas pro souhrn kolekce.

Loňská podzimní Prada se mi (nepamatuji si ji, teď jsem si ji šla připomenout) líbila. Na první pohled hodně holé kůže - skoro všechny modely měly V-výstřih, často se našla odhalená stehna. Krásné plné barvy, sem tam metalické, z materiálů převažovala vlna. Snad jen většina kožených bot byla na můj vkus moc masivní.

Letos se za Pradu prošlo hned několik Victoria's Secret Angels (Miranda Kerr, Doutzen Kroes, Alessandra Ambrosio), objevilo se tam dost Australanek a nejvíc se asi mluvilo o obsazení několika "nehubených" královen runwaye - viz třeba již zmiňovaná Doutzen, na fotografii níže. To je zas trochu optimističtější vývoj, než jakém jsem před dvěma dny psala (http://skinnyglam.blogspot.com/2010/07/whitney-plus-size-model.html).

Celá akce se s posvěcením Prady dostala na jejich stránky i na youtube, jsou to dobré záběry, takže doporučuji okouknout.

Byla jsem docela připravená nechat se ohromit. Ve výsledku jsem si ale jen vyzobala několik "líbí" kousků, přičemž na zbytek brzy zapomenu. Celková kompozice kolekce, ale i přehlídky samotné, byla evidentně laděna na sofistikovanou notu. Tomu odpovídá i výběr modelek - "veteránek." Některé kousky pro mě ale byly obtížně pochopitelné. Níže pár příkladů z obou skupin.

Tak především - naprostá většina jednobarevných kabátů v A-střihu mě naprosto uchvátila. Totéž platí pro podobné zimní šaty. Krásné detaily, skvělé "roládové" podkolenky a osvěžení v podobě barevných lodiček (často v malinovém odstínu, něco i v modré a lila). Dobrůtka.

Když už zmiňuji barevné kombinace, musím se přiznat, že několikrát se opakující spojení šedá-hnědá, zvlášť pokud se obě barvy vyskytovaly v metalické podobě, byla na mě trochu moc. Jednotlivé části modelu se díky tomu pomlátí a splynou v hromadu neurčité barvy a tvaru. Alespoň moje oko to s nimi dělá.

Kdyby Prada sídlila u nás, nejspíš by se za leitmotiv kolekce fall 2010 považoval "duch normalizace." Nejen díky retro brýlím a účesům á la Věra Čáslavská, ale především pro tu zvláštní, trochu depresivní, stroze emancipační atmosféru. Místo kabelek bych k některým kouskům přiřadila staré dobré síťovky. Tenhle vintage odér je ale pro některé modely vyloženě nosný. Nechat je někde stát bez kontextu, pes po nich neštěkne.

Zdaleka největší zklamání pro mě představoval prvek řasení na prsou u několika šatů. Jednak působil mezi některými unisex modely nepatřičně, a také byl vyloženě nepěkný... chci říct mnou vyloženě nepochopený. Nevypadá dobře ani z přímého pohledu, ale nevkusný je zejména z profilu. Pruh nastříkaný obří barevnou šlehačkou.

A-střih převládá i u kombinovaných, často vlněných, modelů. Jedno- i dvouřadé zapínání, důraz na kontrastní límce.

Jen telegraficky ke zbytku: podkolenky skvělé, botky oproti loňsku lehoučké a kabelek jsem si všímala jen z vlastního donucení, takže asi nic moc (překvapilo mě, jak málo "na stejné vlně" působily).

Pokud je pravda tvrzení, že Miuccia Prada těsně před přehlídkou v zákulisí prohodila slova: "Je to normální oblečení," lze jí dá letos celkem za pravdu. Tedy přehlédneme-li tu nepříjemnou záležitost s cenou těchhle obyčejných hadříků. Letošní podzimní Prada se určitě zařadí po bok toho nositelnějšího z high fashion. Zároveň se mi ale zdá, že míra luxusu, kterou na sebe to jméno váže, se tentokrát zhodnotila jen v jednoduchých modelech. Za jeden z jejich kabátků bych jim napřesrok klidně leštila všechny ty pradovský lakýrky. Pomineme-li těžko uvěřitelnou možnost, že některé ze vzorů a barevných kombinací se prostě letos nepovedly, mohu snad shrnout svůj komentář k poslední kolekci konstatováním, že do příštího roku se toho snad naučím dost, abych dokázala plně ocenit i komplikovanější kousky z téhle špičkové italské dílny.

Článek o Prada kampani 2010-2011 bude následovat.

zhubnul už vůbec někdo "zdravě"?

2010-07-11T10:22:00.000-07:00

Nebo přesněji - zhubla už vůbec nějaká ženská "zdravě"? Nebo ještě přesněji - zhubla už vůbec nějaká ženská s předchozími zkušenostmi s dietami "zdravě"? Nevěřím, fakt ne.

Muži jsou ideálními klienty dietologů. Obvykle se ze své váhy psychicky nehroutí, nepotřebují zhubnout super rychle, nepřistupují k hubnutí emotivně a obvykle ještě nemají podezřívavé zažívání. To moje zažívání se zasekne pokaždé, když hrozí nějaká dieta. Chopí se snězeného salátu a vyždímá z něj víc kalorií, než by normální člověk získal z bůčku. Jen málo z nich mi pošle k denní spotřebě, většina skončí v místech, která se korektně označují jako "problémové partie."

A já chci zhubnout. A chci to teď. Emotivně. Rychle a zběsile. Proto nemůžu hubnout zdravě a očekávat výsledky za pár měsíců. Potřebuji se cítit štíhlejší už příští týden. Nic jiného než okamžité zlepšení mě totiž na té cestě trnité neudrží.

Využívám teď volna a horka a už třetí den zvládám dodržovat takový neúplný půst. Dvakrát denně si dám to, na co mám největší chuť. Bez ohledu na to, zda je to zdravé nebo kalorická bomba. V minimálním množství. Zakázala jsem si jenom pečivo - to je pro mě skutečně největší dietologický mor. Na základě předchozích hubnoucích zkušeností dobře vím, že žaludek se brzo o něco zmenší a mé napínané vůli se tak uleví. Po týdnu téhle terapie se uvidí, jak dál. Držte mi palce.

Chci být totiž štíhlá a chci to teď. Nekompromisně.

Mosspiration :-)

Prosím, čtěte Prohlášení http://skinnyglam.blogspot.com/2010/07/prohlaseni.html.

šperkovnice

2010-07-11T02:21:00.000-07:00

Vybírám šperkovnici. Pátým rokem.

Není to poprvé, co moje estetické cítění spílá na průmyslovou revoluci, po které se z výroby uměleckých děl stala masová produkce malých růžových skříní, které končí na nočních stolcích zmatených holčiček.

Původně jsem měla (přiznávám, že je to klišé) představu o dřevěné starožitnosti produkující nějakou melodii. O několik zklamání později mi zůstala touha po jednoduché kvalitní dřevěné KRABICI, která bude mít alespoň minimální estetické ambice a poslouží svému účelu.

Koyosegi Jewel Box, 120 USD (možná, možná...)

Překvapilo mě, jak málo dobrých šperkovnic se dneska vyrábí. Přitom se zdá, že tyhle krabičky zapadají to vintage trendu perel a kamejí a vějířů a krajek. Řada výrobců jako by ani nepředpokládala, že šperkovnici může chtít dospělá žena bez infantilních tendencí - vše je totiž velice girly, roli hlavních motivů hrají motýli a květiny. Ty, které nejsou růžové, se topí v perleti (výjimečně i velmi kvalitní perleti).

Zvláštní kategorií jsou starožitné šperkovnice. Mnoho krásných má původ v první polovině 19. století. Mít zlatou kreditku, jdu do toho. Sázkou na jistotu je i art deco - tyhle motivy snesou i provedení v bakelitu.

Když člověk pomine nepěkné a málo funkční kýče, které si někdy lidé vozí z dovolených jako suvenýry (hodně šperkovnic na českých nočních stolcích má severoafrický původ; sloní motivy naopak pocházejí nejčastěji z Indie a Nepálu), zbývá ještě ta takzvaná "nezávislá scéna," která zachraňuje šperkovnicím třetího tisíciletí čest.

by Jindřich Fialka (fler.cz), 555 Kč

by Makk (fler.cz), 66 Kč

by Dante Dekorace (fler.cz), 777 Kč

by buba007 (fler.cz), 233 Kč

A na závěr si nechávám příklad toho, jak také můžete dopadnout, když hledáte "moderní značkovou šperkovnici."

Anna Sui, cca 30 USD

Proti značce nic nemám, všichni chceme být čas od času děsně fresh, ale co ten zbytek? Zlatý rohy budou ohmataný druhý den po zakoupení, švy vypadají už i z téhle fotky asijsky a z modrého materiálu se line odér ropy až sem. And by the way - kdo touží po šperkovnici, která se zapíná jako kufr? Motiv mi připomíná Algidu, což chápu jako znamení dát si trochu zmrzky... Ach jo.

4th july

2010-07-10T15:29:00.000-07:00

Za Atlantikem se slavil Den nezávislosti. Překvapilo mě, jak moc se tyhle věci na americkém kontinentu odrážejí ve všech sektorech společnosti. Vůbec si neumím představit podobnou reakci na jakýkoliv významný den u nás. Je ale snadné se inspirovat - trikolóra ještě nezatuchla. Voní sladkými parfémy pin-up girls, které nikdo než ony neunesou. Přesně tak na mě tyhle hadříky působí.

Whitney, a plus-size model...

2010-07-10T13:07:00.000-07:00

Byla to tehdy velká sláva. Ne u nás, u nás koukám na America's Next Top Model asi jen já a pár náctiletých holek. Coby pamětník si na to ale dobře vzpomínám. Prestižní soutěž (konkrétně její 10th Cycle) v režii Tyry Banks vyhrála peroxidová blond s velikostí 12-14 US. Tedy takzvaná plus-size model.

V části veřejnosti to vyvolalo naději, že třeba dojde v módním průmyslu ke změně a holky se sportovní postavou budou moct pracovat na srovnatelné úrovni, jako jejich hubené kolegyně. Naopak v odborné - tedy módou profesně poznamenané - veřejnosti to nevyvolalo vůbec nic. Možná úškleb nad soutěží samou, který ovšem ANTM sklízí od samého začátku. Oni návrháři dobře vědí, že na hubených tělech jejich šaty vypadají lépe.

Se zájmem jsem její kariéru sledovala. Jako součást své výhry dostala kontrakt s Elite, několik stránek v Seventeen Magazine a kampaň pro drogérkovou kosmetiku CoverGirl. Dle očekávání u špičkové Elite nevydržela, dnes je (u poměrně prestižní) Wilhelmina Models. Bohužel, zbytek kariéry dopadl přesně tak, jak šlo očekávat. Jestli měl být někdo průkopníkem zdravých tvarů v high fashion, Whitney to nebyla. Nejprve se dala na podnikání. Navrhla řadu nic-moc bižuterie a prodává na internetu "Supermodel svíčky"(!) http://www.shopsupermodel.com/

Kromě toho začala pracovat pro National Eating Disorders Association a značku "Right Fit" - čímž v podstatě potvrdila, že se do přímého souboje s hubenými modelkami nechce pouštět a přijímá raději roli rádoby revolucionáře, který je ale schopen rvát se za svou pravdu jen slovy, ne prací. (Níže fotografie z Right Fit... tak trochu katalog Quelle.)

Letos ji ke všemu tomu neštěstí ještě čekala obálka magazínu Plus. Je to asi pokus o vintage toaletu, který se podle mě těžce nezdařil. Mimochodem, všimněte si, že ji neprezentují jako topmodelku, ale jako "ANTM Winner."

Nevím, ale nemůžu si pomoct od pocitu, že na téhle kariéře je všechno špatně. Bojovnice, která to vzdala ještě před úvodním hvizdem. Tak buď se jdu porvat o svoji šanci stát se ve světě módy někým, anebo se budu doživotně prezentovat jako plus-size modla, která jako první "holka krev a mlíko" vyhrála televizní soutěž.

Nedokážu posoudit, jestli je svět přehlídkových mol dneska připravenější na sexy modelky, než jak tomu bylo v roce 2008. Spíš bych řekla, že je to naopak. Whitney přišla do nejlepší možné atmosféry. Debatovalo se o modelkách umírajících na podvýživu a o pro-ana webových stránkách. Dnes to zas trochu utichlo. Ten otazník nad modelkama se zdravou postavou ale zůstává. Osobně bych si přála, aby obálka magazínu Plus nezůstávala jejich nejvyšší vysněnou metou.

PROHLÁŠENÍ

2010-07-10T11:09:00.000-07:00

Můj blog má mít dva leitmotivy. Hubnutí a módu. Dost populární a často dost výbušná témata. Proto považuji za svou povinnost shrnout pár zásadních pravidel do Prohlášení.

1. Já jsem dospělá. Co jím a co se mi líbí je čistě moje věc.

2. Předpokládám, že moji čtenáři jsou dospělí a disponují vlastní svobodou rozhodování a zodpovědností.

3. Nedospělé čtenáře nabádám, aby návštěvy obskurních blogů konzultovali se svými rodiči či lékárníky… chci říct opatrovníky.

4. Moje dietní přístupy, a obecně praktiky související se zdravím, mají sloužit především jako moje vlastní memento a můj vlastní zápisník. Nejsou tu od toho, aby je někdo kopíroval a kazil si žaludek.

5. Nejsem pipina, vizuálně krásné věci nejsou jedinou náplní mého života. Tohle je můj třetí aktivní blog – oproti druhým dvěma má být oddychový.

6. Pokud vám moje psaní nedělá dobře, prosím, nečtěte je.

vize (o replay a o cestě a o tom, proč to ještě nejde, ale brzo půjde)

2010-07-10T10:15:00.000-07:00

Je horko. Doslova hic. Holá záda se mi lepí k židli a každých deset minut si chodím umývat ruce. Nesnáším ten pocit – mít je horkem ulepený. Mohla bych se jít opalovat, ale netroufnu si vystrčit holý pupek na veřejnost. K dokonání depky jsem si dnes dlouze prohlížela nějaké kampaně Replay. Nevím, jak to dělají, ale všechny jejich reklamní fotky vypadají strašně moc „on the road“. Rozpusť vlasy, natáhni si rifle a vydej se v zaprášené kraksně po nekonečných a liduprázdných amerických silnicích.

Připadám si nejhnusnější a nejvyžranější, co pamatuju. Nevydám se na cestu, protože ani jedny ze dvou svých drahých džínsů nezapnu. A přichází léto. Horký a sladký a… glam.
Kdybych si myslela, že založením blogu vyřeším svůj problém, nejspíš bych sama sebe reklamovala na střední škole. Já jen věřím, že mi může posílit motivaci. Kdyby nic jinýho, bude tu stát jako memento toho, že jsem udělala pokus vrátit se do své krásnější a štíhlejší schránky. Bolestně perfektní svět módy a kosmetiky je tím nejlepším, čí m se může člověk na takové cestě obklopit.

Koncem léta si natáhnu Replay jeans a vydám se na cestu. Koncem léta ze mě bude holka z jejich kampaní. Slavnostně si to tu slibuju.

b.